Laboratorní vyšetření v diabetologii

Diabetes mellitus (DM) představuje heterogenní  skupinu metabolických onemocnění se společným fenotypem, tím je hyperglykémie. Rozlišujeme  několik typů diabetu, na jejichž  vzniku se podílejí  genetické faktory a vlivy vnějšího prostředí. Prevalence DM  celosvětově v posledních dekádách dramaticky stoupla ( z odhadovaných 30 milionů případů v roce 1985 ke 177 milionům případům v roce 2000). Při stávajícím trendu se dá předpokládat, že v roce 2030 bude tímto onemocněním postiženo více než 360 milionů obyvatel. Tento alarmující údaj je to více znepokojivý, protože DM představuje jednu z  hlavních příčin mortality. Dysregulace metabolických procesů asociovaných s diabetem vede k rozvoji mikro- a makrovaskulárních komplikací. V pokročilých stádiích může dojít např. k  selhání ledvin, amputaci dolních končetin,  postižení zraku a v neposlední řadě k rozvoji kardiovaskulárních onemocnění, které představují nejčastější příčinu mortality diabetiků Je nutné se snažit rozvoji onemocnění předcházet,  případně jej včas diagnostikovat a optimálně léčit k zabránění či oddálení rozvoji specifických komplikací.

Klasifikace DM – základní informace

K pochopení významu jednotlivých laboratorních ukazatelů nejprve základní informace ke klasifikaci DM. DM je klasifikován na základě patologických procesů vedoucích k hyperglykémii. Základními dvěma kategoriemi zůstávají DM 1. typu a DM 2. typu.

DM 1. typu je výsledkem absolutního nebo téměř úplného deficitu inzulinu. DM 2. typu je naproti tomu heterogenní skupina onemocnění, která je charakterizováná určitým stupněm inzulinové rezistence, poruchou inzulinové sekrece a zvýšenou  glukoneogenezí. U  DM 2. typu rozlišujeme  dva předstupně, které jsou souhrnně označovány jako prediabetes (ovšem reprezentují odlišné patofyziologické mechanismy).  Řadíme k nim porušenou glukózovou toleranci (PGT) a vyšší glykémii nalačno (HGL). Oba předstupně mohou ústit v DM 2. typu, roční relativní riziko se udává u HGL 4,7 násobné, u PGT šestinásobné, pokud se vyskytují společně, pak dokonce dvanáctinásobné v porovnáním s osobami s normální glukózovou toleranci. Rozeznáváme i další vzácné typy diabetu, které vznikají na pokladě genetických poruch a jiných abnormalit ovlivňující metabolické pochody, které alterují sekreci inzulinu, funkci mitochondrií  apod. Do této skupiny řadíme tzv. MODY diabetes ( typicky nacházíme autosomálně dominantní dědičnost onemocnění, k hyperglykémii dochází většinou před 25. rokem věku). Poslední skupinu představuje gestační diabetes ( typicky dochází k vzestup inzulinové rezistence ve 2.polovině gravidity).

 Základní laboratorní vyšetření

Glykémie (koncentrace glukózy v krvi)

 Diagnostická kritéria prediabetu:

Podle doporučení Americké diabetologické asociace (ADA) z roku 2010 a podle Světové zdravotnické organizace (WHO)  prediabetes definujeme takto:

1. HGL – glykémie nalačno 5.6-6.9 mmol/l
2. PGT – glykémie za dvě hodiny 7.8-11.0 mmol/l
3. HbA1c 5.7-6.4%, tj. 39-47 mmol/mol.

Diagnostická kritéria diabetu mellitu:

1. kombinace klinických symptomů s náhodným stanovením koncentrace glukózy v plazmě rovno nebo více 11.1 mmol/l
2. koncentrace glukózy v plazmě nalačno rovno nebo více 7.0 mmol/l
3. koncentrace glukózy v plazmě při orálním glukózovém tolerančním testu (oGTT) více nebo rovno 11.1 mmol/l

Při nálezu hodnoty lačné glykémie nad 5.6 mmol/l má být vždy zopakován odběr pro potvrzení patologického nálezu. Samotný odběr lačné glykémie se provádí po minimálně osmihodinovém lačnění přes noc a měla by být vyloučena fyzická námaha a kouření. Odběr se provádí ze žilní krve u pacient a v klidové poloze do zkumavky s obsahem inhibitoru glykolýzy (směs fluoridu sodného,  EDTA a citrátu sodného). Vzorek by měl být zpracován laboratoří do 60 minut.

Orální glukózový toleranční test (OGTT)

OGTT  se používá k potvrzení diagnózy DM v případě, že diagnóza není jednoznačná nálezem lačné glykémie vyšší než 7.0 mmol/l. V případech“ prediabetických“ hodnot lačné glykémie a jednak v situacích s lačnou glykémií pod 5.6 mmol/l, kdy máme podezření na poruchu tolerance glukózy z předchozích měření. Daný test také užíváme v případě, jedná-li se o jedince s vyšším rizikem vzniku DM. Při nálezu PGT se oGTT opakuje ve dvouletých intervalech.

OGTT slouží i k diagnóze gestačního DM.

K provedení testu se používá zátěž 75 g glukózy.  Hodnotí se koncentrace glukózy v plazmě před zátěží a dvě hodiny po zátěži z odběru žilní krve. Výsledné hodnoty interpretujeme takto:

Je velmi důležité v diagnostice používat oba testy (glykémii nalačno i oGTT), protože jen oGTT umožní záchyt PGT a časného DM 2. typu a je citlivějším vyšetřením. Také hodnotíme lačnou glykémii a hladinu glykémie po dvou hodinách zátěže. Platí, že čím je hodnota glykémie po dvou hodinách bližší hodnotě nalačno, tím vyšší je inzulinová senzitivita a nižší sekrece inzulinu. Glykémie nalačno přestavuje především obraz sekreční schopnosti B-buněk, zatímco glykémie po zátěži odráží změny v citlivosti na inzulin (inzulinovou rezistenci).

Glykovaný hemoglobin (HbA1c)

Koncentrace HbA1c v krvi je považována za rutinní a nejefektivnější parametr sledování dlouhodobé kompenzace DM. Je obrazem jak bazální, tak postprandiální glykémie. Hladiny HbA1c byly rovněž uznány jako nadřazené vyšetření nad glykémií nalačno pro predikci vaskulárních chorob a mortality (úmrtí) z jakékoliv příčiny. Hodnotu HbA1c lze použít v rámci screeningu poruch glukózové homeostázy, zejména ve vztahu k prediabetu.

Ke stanovení HbA1c se používá odběr žilní krve nebo kapilární krve do zkumavky s antikoagulačním činidlem (EDTA). Hodnoty jsou ovlivněny při anémii, hemoglobinopatiích a u uremických pacientů. Jednotkou měření je mmol/mol. Rozhodovací meze u dospělých negravidních osob:

C-peptid a inzulin

Stanovení C-peptidu se provádí při rozhodování o vhodnosti volby terapie inzulinem u DM 2. typu, tj. při podezření na selhání sekrece inzulinu. Nejedná se o vyšetření pro diagnostiku ani screening osob s DM. Vyšetření inzulinu se provádí přidiagnostice inzulinomu a při podezření na inzulinovou rezistenci u syndromu polycystických ovárií. Oba parametry se stanovují imunoanalytickými metodami a výsledky závisí na použité metodě.

Autoprotilátky

Vyšetření protilátek se nepoužívají rutinně k diagnóze DM, nicméně jsou vhodné při podezření na autoimunitní původ DM, zejména na tzv. typ LADA (latentní autoimunitní diabetes dospělých), který patří do skupiny DM 1. typu jako pomalu progredující DM. Dále jsou autoprotilátky vyšetřovány při vyhledávání vhodných dárců k provedení transplantace částí pankreatu pro indikované případy terapie diabetiků 1. Typu. Protilátky jsou často prokázány dříve, než se onemocnění klinicky projeví. U 1-2 % populace se vyskytuje pouze jeden typ protilátky a při tomto nálezu je riziko vzniku autoimunitního diabetu nízké. Při nálezu více autoprotilátek však riziko stoupá až k 90%. Vysokou výpovědní hodnotu má kombinované vyšetření tří autoprotilátek IAA, anti GAD a IA-2. Souhrn protilátek:

DM se také může sdružovat s onemocněními štítné žlázy v rámci tzv. sdružených autoimunit. Přítomnost onemocnění štítné žlázy pak může ovlivnit i stav kompenzace DM. U každého diabetika je vhodné vyšetřit TSH a v případě DM 1. typu i vyšetření protilátek proti tyreoglobulinu (anti TG) a protilátke proti tyreoidální peroxidáze (anti TPO). Dalším onemocněním s vyšším výskytem u DM 1. typu je celiakie, provádíme proto serologický screening u němé formy tohoto onemocnění. Používají se protilátky proti tkáňové transglutamináze IgA (atTGA-IgA) a stanovení koncentrace IgA k vyloučení deficitu IgA. Pokud existuje deficit, vyšetřují se protilátky ke tkáňové transglutamináze IgG (Arga-IgG).

Genetické vyšetření

Detekce některých mutací HLA-DR/DQ, které souvisí s některými diabetickými syndromy

DM 1. typu může poskytnout informace o stupni genetického rizika a o stupni protektivity pro DM 1. typu. Pět typů diabetu MODY je klasifikováno právě na podkladě genetického vyšetření. Genetické vyšetření není součástí rutinní diagnostiky ani kontroly terapie diabetu. Materiálem pro detekci mutací jsou vzorky DNA získané z leukocytů krve a k hodnocení se užívá metody PCR.

Vyšetření moči

Kromě rutinního vyšetření moči chemicky, kde můžeme testovacími proužky prokazovat glykosurii.K dalším základní ukazatelům ,které se běžně sledují jsou ketolátky v moči (a v krvi).  Nacházíme je při  jedné z akutních komplikací diabetu- diabetické ketoacidózy. Ketolátky stanovujeme u diabetiků s hodnotou glykémie nad 16.7 mmol/l a při klinických symptomech diabetické ketoacidózy. Z ketolátek určujeme kyselinu acetoctovou, aceton a kyselinu beta-hydroxymáselnou (3-hydroxybutyrát). K vyšetření se používají testovací proužky, které stanovují pouze aceton a kyselinu acetoctovou (za normálního stavu jsou kyselina acetoctová i betahydroxymáslená přítomné v ekvimolárním množství). K diagnostice a ke sledování průběhu ketoacidózy se stanovením ketonů v moči klasickými metodami neřídíme . Falešně pozitivní výsledky při stanovení ketolátek v moči mohou být způsobeny některými léky (např. ACEI), v těhotenství, při lačnění či nízkém kalorickém příjmu. Naopak falešně negativní výsledky způsobuje velmi nízké pH moči, vysoký příjem kyseliny askorbové (vitamin C) nebo mikrobiální rozklad.Za stavů tkáňové hypoxie je kyselina acetoctová redukována na kyselinu betahydroxymáslenou a vyšetřením testovacími proužky je její hladina významně podhodnocena. Proto při diabetické ketoacidóze, při které dochází ke tkáňové hypoxii má větší význam stanovení kyseliny betahydroxymáslené v krvi. Slouží jak k diagnostice tak i ke sledování průběhu diabetické ketoacidózy.

Další cenné informace namá poskytuje stanovení koncentrace albuminu v moči. To slouží ke zhodnocení již přítomného diabetického postižení ledvin. Zvýšené vylučování albuminu močí, které není detegovatelné běžnými testovacími proužky či jinými metodami kvalitativní analýzy, se označuje jako mikroalbuminurie. Vyšetřují se pacienti s DM 1. typu od 5. roku od zjištění diagnózy DM každý rok a pacienti s DM 2. typu jednou ročně. Mikroalbuminurie se považuje za prokázanou, jestliže se dosáhne předepsaných hodnot ve dvou ze tří po sobě následujících vzorcích moči analyzovaných v intervalu tří až šesti měsíců. Hodnoty, které přesahují stanovené meze se označují jako proteinurie a lze je již detekovat kvalitativními zkouškami za pomocí testovacích proužků. Naopak analýza vzorků s proteinurií je nevhodná ke stanovení mikroalbuminurie imunochemickými metodami, proto se toto stanovení neprovádí. Kvalitativní a semikvantitativní zkoušky nejsou dostatečně citlivé, proto je třeba každý pozitivní nález ověřit v laboratoři kvantitativním měřením. Kvalitativní detekce mikroalbuminurie se používá pouze jako screeningové vyšetření. Pro sledování mikroalbuminurie se v praxi užívá především  poměr koncentrace albuminu a kreatininu (ACR) a stanovení koncentrace albuminu v časovaném sběru moče- nejčastěji za 24hodin.

K vyšetření se odebírá vzorek z  první ranní moče, protože v něm poměr albumin/kreatinin koreluje nejlépe s 24 hodinovým vylučováním albuminu nebo se používá sběr za krátký časový úsek (4 hodiny) případně jiný náhodný vzorek moče. Vyšetření  moči sbírané za 24 hodin se v praxi provádí, ale nese s sebou u  nevýhodystran problematiky kvality sběru a fragmentace albuminu. Vyšetření se neprovádí při infekcích močových cest, po fyzické námaze a při menses.

ACR (g/mol kreatininu) u náhodného vzorku:

1. normální exkrece u muže pod 2.5, u ženy pod 3.5
2. mikroalbuminurie u muže 2.5-30, u ženy 3.5-30
3. proteinurie u muže i ženy nad 30

Vylučování albuminu (ug/min) v časovaném vzorku:

1. normální exkrece pod 20
2. mikroalbuminurie 20-200
3. proteinurie nad 200

Pro úplnost vylučování albuminu ve sběru moči za 24 hodin (mg/24 hodin):

1. normální exkrece pod 30
2. mikroalbuminurie 30-300
3. proteinurie nad 300

MUDr.Olga GROSSMANOVÁ
olga.grossmanova@fnmotol.cz

Literatura:

Perušičová J. a kol. Prediabetes, prehypertenze, dyslipidemie a metabolický syndrom. Praha: Maxdorf. 2012: 91-93, 108-113
Friedecký B., Zima T., Kratochvíla J., Springer D.. Diabetes mellitus – laboratorní diagnostika a sledování stavu pacientů. Česká diabetologická společnost ČLS JEP. 2012: 1-16
Fauci A.S., Braunwald E., Kasper D.L., Hauser S.C., Longo D.L., Jameson J.C., Loscalzo J. Harrison´s principles of internal medicíně. 2008: 2275-2277